Nadstandardové rozjímání

Doc. MUDr. KVĚTA KVAPILÍKOVÁ, CSc.

Peníze, peníze a zase peníze se staly především v posledním desítiletí alfou a omegou našeho života. Nemůže tomu být jinak i ve zdravotnictví. Ty tam jsou doby, kdy jsme si byly pod rouškou „bezplatného“ zdravotnictví všichni rovni, ale i tehdy byli někteří díky stranické legitimaci rovnější. Je v přirozenosti lidské a v přirozeném rozvrstvení společnosti, že ona idea rovnosti může být jen pouhou utopií.

Obrovský pokrok v medicíně odehrávající se ve světě za naší železnou oponou vtrhl do zcela nepřipraveného terénu umocněného ještě liberální politickou linií mávající vše řešící neviditelnou rukou trhu. A opět bylo zcela přirozené, že ne-nasycená ústa našeho zdravotnictví se otevřela všem nově se naskytnuvším diagnostickým i léčebným metodám, samozřejmě finančně nákladným, a začala pít plnými doušky bez ohledu, že povětšině na dluh. Peníze, plynoucí do zdravotnictví, financovaného zejména ze solidárního pojištění, zprostředkovaného přes zdravotní pojišťovny, se ztrojnásobily. Přesto dnes stojíme před problémem miliardami zadlužené největší Všeobecné zdravotní pojišťovny, stamilionovými dluhy zatíženými nemocnicemi a s milionovými dluhy zápasícími lékaři ve zprivatizovaných ordinacích. Bohužel však také před zchudlou armádou lékařů, sester a dalších zdravotnických pracovníků, udržujících díky své obětavosti léčebnou péči a to mnohde na evropské úrovni.

Není divu, že se za této neuspokojivé a chaotické situace panující v systému financování zdravotnictví hledají cesty vedoucí k uspokojivému řešení.
Jednou z cestiček je dnes ve všech možných variantách skloňované poskytování nadstandardní péče. Mnozí si lámou hlavu nad tím, co vše by se dalo ve zdravotnické péči prodat. Může se však vždy jednat jen o platbu za zdravotnické služby a ne o zdravotní péči týkající se péče o zdraví. Ve zdravotnických službách můžeme nabízet komfortní jednolůžkové pokoje, objednávání pacientů na přesnou dobu a ke špičkovým odborníkům, mohli bychom jistě požadovat peníze za tak zvané hotelové služby v nemocnicích. Již dnes je možné si přímou platbou zaplatit zdravotní péči v některých soukromých zdravotnických zařízeních a v některých medicínských oborech. Již dnes se připlácí na náhradní umělé hmoty určené k implantacím, což je jistě z etického lékařského hlediska při nejmenším diskutabilní. Připlácí se na léky, ale i to musí být řešeno v rámci účelné farmakoterapie. Jedno je však jisté, že se ve zdravotnictví bez určité finanční spoluúčasti pacientů neobejdeme a že je vhodné všechny možnosti využít.

Všechny uvažované nadstandardní služby však vyžadují bohatého pacienta a těch v naší společnosti není tolik, aby mohli přinést rozhodující částky do zdravotnického systému. Uvažování o nadstandardech ve zdravotnických službách je skutečně jen zcela úzkou a nic zásadního v celkovém zdravotnickém finančním systému neřešící cestičkou.

Co se týká léčebné a preventivní péče vedoucí k návratu zdraví a předcházení nemocím, ta je jen jedna. A ta by měla zůstat mimo veškeré úvahy o nadstandardech. Jakou preventivní, diagnostickou či léčebnou péči pacient dostane, musí zůstat výlučně v pravomoci a rozhodnutí lékaře. Ten je totiž
i zákonně odpovědný a ten je také vázán svou profesní přísahou spočívající v tom, že bude své povolání vykonávat vždy podle svého nejlepšího vědomí a svědomí. Podle vědomí získaného širokým odborným rozhledem a podle svědomí daného etickým kodexem zakotveným ve dvou požadavcích: Vždy jednat ku maximálnímu prospěchu pacienta a nikdy ho nepoškodit.

Je pravda, že díky obrovským a bohužel i nákladným možnostem moderní medicíny se stala zdravotní péče drahá. A je také pravda, že ji není možné při stávajícím systému úhrad pokrýt. Není však v silách a možnostech občanů a jejich lékařů, aby mohly být z jejich strany finančně zajišťovány všechny oprávněné, na kvalitu a dostupnost zdravotní péče kladené požadavky. To je úkolem celé společnosti představované státní mocí dané do rukou politické reprezentace. Je na ní, aby v prvé řadě dala našemu zdravotnictví pevný a jasný legislativní rámec. Stačilo by ho převzít ze zemí, kde ho mají pro fungování zdravotnictví na základě dlouhodobých zkušeností již vytvořený. Je rovněž pravda, že žijeme oproti jiným evropským státům v chudém státě a proto si nemůžeme dovolit plýtvání finančními prostředky tak, jako tomu je dnes. V důsledku toho bude nutné zavést striktní úsporná opatření a těch by se dalo nalézt mnoho, to je však už jiná kapitola. Rovněž jiná kapitola je zavedení dvojí zdravotní péče a to je péče hrazená z prostředků solidárního zdravotního pojištění a mimo něj. K tomu všemu jsou však nutná legislativní opatření zajišťující novou strukturu nejen financování, ale i řízení celého zdravotnictví.

Úvahy, jak vytrhnout trn z paty našemu na úbytě trpícímu zdravotnictví pomocí určování nadstandardů, je jen těžko možno považovat za spásné řešení. Trn je zapíchnut podstatně hlouběji a jeho sanace bude potřebovat daleko rozsáhlejší opatření. Je však nejvyšší čas k chirurgickému zákroku, jinak bude pomalu ale jistě vyhnívat, a to bychom si jistě nepřáli.

Brno 7. 4. 2001