Lékaři a odbory

Doc. MUDr. Květa Kvapilíková CSc.

Museli bychom sáhnout hodně daleko do historie lidstva, kdybychom chtěli nalézt první zmínky o sdružování lidí stejného řemesla. Ke sdružování je vedly jednotné zájmy a vědomí, že budou-li vystupovat ve větší skupině, lépe se jim bude dařit se hájit a prosazovat. Téměř dvě století se píší dějiny odborových organizací různých řemesel a zaměstnání a i dnešní moderní doba považuje odborovou profesní organizaci za nezbytný článek společenského života.
Po listopadu 1989 se obnovuje činnost Svazu českých lékařů jako nástupnické organizace dřívější Jednoty českých lékařů. Na jeho půdě vzniká Česká lékařská komora, daná zákonem č.220/1991 Sb. Bohužel má jen velmi omezené pravomoci a jen jeden paragraf jí dává možnost obhajovat profesní, sociální a hospodářské zájmy lékařů.

V roce 1992 začínají převratné transformační změny v českém zdravotnictví a odborná lékařská veřejnost marně upozorňuje na chybné kroky, které vedly k nynějšímu chaotickému stavu ve zdravotnictví a které ve svém důsledku nakonec uvrhly lékaře, sestry i celý zdravotnický personál na poslední příčky společenského žebříku. Marné byly snahy lékařů prosazovat kritické odborné názory na transformaci zdravotnictví na půdě České lékařské komory vedené tehdy docentem Svobodou. Stejně marné byly jejich snahy o zlepšení sociálního postavení lékařů ve společnosti na bázi Svazu českých lékařů, vedeného doktorem Suchardou. Obě tyto organizace nejen, že neměly dostatek kompetencí, ale ukázaly se i jako příliš poplatné politickému vedení státu. To vedlo k tomu, že vznikly úzké zájmové organizace lékařů tříštící snahy po jednotném postupu.

Jeden ministr zdravotnictví střídal druhého a chyby jednoho pak dovršil a navršil druhý. Rekordní počet 8 ministrů za 10 let je toho výmluvným dokladem. Není divu, že se za této situace mladí lékaři radikalizují a zakládají v roce 1995 Lékařský odborový klub nejprve pod vedením doktora Davida Ratha a poté, co se stal v roce 1998 prezidentem České lékařské komory, pod vedením Dr. Milana Kubka.

Česká lékařská komora a Lékařský odborový klub již shromáždily konkrétní doklady včetně ubohého odměňování všech zdravotníků ve srovnání s vyspělými zeměmi.Obě tyto organizace jsou dnes schopny poskytnout fundované podklady pro stále chybějící zákony, tak důležité pro chod českého zdravotnictví. Lékaři pochopili, že jednotná silná lékařská organizace může být onou silou, která bude schopná postavit ve spolupráci se státní mocí české zdravotnictví na evropskou úroveň, a proto hlasovali na sjezdu 1999 pro povinné členství v ČLK. ČLK však potřebuje k prosazování sociálních a společenských potřeb lékařů vedle sebe i silnou odborovou lékařskou organizaci.

Dnes existuje vedle Odborového svazu pracovníků ve zdravotnictví vedeného doktorem Schlangrem ještě Lékařský odborový klub a Svaz českých lékařů. Obě tyto organizace mají přibližně stejný počet členů kolem 2000 a přibližně stejný movitý majetek. Zatímco LOK má velmi aktivní pražské vedení, které již proniklo do povědomí politických činitelů, má SČL svá kolegia spíše mimo Prahu, převážně na Moravě. Není sporu o tom, že SČL vykonává záslužnou činnost při vyjednávání s vedením nemocnic o kolektivní smlouvě, LOK zase prokázal daleko vyšší aktivitu při řešení problematiky zdravotnických platů a Zákoníku práce z celostátního pohledu.

LOK se na jaře tohoto roku věnoval mnoha složitým jednáním s vicepremiérem Špidlou a ministrem zdravotnictví Fišerem a dosáhl toho, že by mělo dojít ke zvýšení platů zdravotnických pracovníků - zaměstnanců ve třech etapách. V první etapě od 1.10.2000 by na základě dodatku ke kolektivním smlouvám mělo nastat přeřazení zdravotníků z dosud přiznaného tarifu o 3 třídy výše, což by představovalo ono první 10% slibované navýšení. Další 10% navýšení tarifních platů k 1.1.2001 představuje návrh ministerstva vládě na podkladě novely nařízení vlády č. 251/92 Sb. Kromě toho má dojít ke zvyšování mezd v celé rozpočtové sféře.

Ke všem těmto jednáním je zapotřebí stálá slíbená podpora ministra Fišera a i dalších ministrů. S konečnou platností o všech těchto krocích má jednat vláda a my musíme být připraveni tyto snahy podpořit. Bylo by skutečně paradoxní, kdyby všechny jednání měla ztroskotat na nezájmu a lhostejnosti lékařů, tak jak je zatím projevují.

V České republice existuje 207 nemocničních zařízení, v 58 je založeno kolegium SČL a v 64 místní organizace LOK, někde se obě organizace překrývají, z čehož vyplývá, že v těch nemocnicích, kde nejsou odbory zastoupeny buď vůbec anebo pouze Odborovým svazem nebude možno garantovat a provést dojednávaná platová opatření. Lékaři by si měli především uvědomit, že pro svá obtížná jednání musí mít lékařské odbory za sebou silnou členskou základnu. Je proto nezbytné, aby lékaři rozšířili již existující členskou základnu a tam, kde lékařské odbory neexistují, aby je založili. Nutnosti jednotné lékařské organizace je si vědomo vedení LOKu i SČL a proto obě organizace navrhnou delegátům obou organizací na společném sjezdu v říjnu tohoto roku vytvoření jednotné lékařské odborové organizace. Vezměme si poučení z tolikrát již zdůrazňovaného hesla, že v jednotě je síla!

Nezapomeňme, že současný stav financování a řízení zdravotnictví je neúnosný, a že nutně bude muset dojít k podstatným změnám v Zákoníku práce, že budou novelizovány některé zásadní zákony ve zdravotnictví, že dojde nejen k důležitému projednávání kolektivních smluv s vedením nemocnic, ale i k jednáním o zajištění pohotovostních služeb a přesčasové práce. Jednotný postup při všech těchto jednáních by měl být zajišťován lékařskými odbory. Bylo by zásadní chybou kdybychom v této chvíli nebyli reprezentováni cílevědomou a jednotnou ČLK a sjednocenou a silnou odborovou organizací. Jen tak se budeme moci stát, která si zaslouží být respektována při všech rozhodováních týkajících se všech oblastí zdravotnictví.